V modlitebně v Praze Dejvicích proběhlo 3. června poslední rozloučení s českým automobilovým designérem Pavlem Huškem, který určitě patří mezi ty, kteří ve své době v naší motoristické branži něco znamenali a dosáhli opravdového mezinárodního věhlasu.
Zemřel za nevyjasněných okolností už v dubnu ve věku 85 let, ale informace o jeho skonu se objevila až koncem května. Bylo sice známo, že měl v poslední době určité zdravotní potíže, ale přesto navenek hýřil vitalitou a chystal dokonce svoji další výstavu, takže jeho náhlý odchod byl pro všechny překvapením.
Jako designér a kreslíř byl bezesporu velmi erudovanou, ale svým způsobem také kontroverzní osobností, která u nás vstoupila v povědomí již v první polovině šedesátých let kresbami pro časopisy Svět motorů a Automobil.
Jeho pokusy o uplatnění se jako designér v českém automobilovém průmyslu narážely na tehdejší zkostnatělost jejího vedení, proto v roce 1967 emigroval a hlavní část svého aktivního života a profesní slávy prožil v zahraničí.
Světového věhlasu dosáhl v sedmdesátých letech minulého století působivými kresbami pro renomovaný švýcarský časopis Automobil Revue, zejména pak díky několika kresbám na prestižních obálkách jeho legendárním katalogu. Jako designér pracoval pro značky Ford, Audi, Volvo, Renault, Mercedes-Benz či Fiat a Nissan. Externě pracoval též pro BMW, studio Pininfarina či Ferrari Engineering (na motocyklu Gilera).
V devadesátých letech se opětovně pokoušel prosadit u domácích značek, jako Praga, LIAZ, Tatra nebo Jawa, ale to bylo bohužel v době, kdy jim spíše zvonila hrana a pro jeho design nových modelů už nebyl prostor ani prostředky. Před časem navrhnul, mimo jiné originální dopravní prostředek pro invalidy, ale jeho práce a projekty sice vzbuzovaly obdiv, ale už nacházely porozumění pro realizaci. Tak to bohužel u umělců někdy bývá. Za zmínku stojí i několik jeho úspěšných výstav, spolupráce se školami a publikování.
Pavel Hušek sice odešel, ale jeho kresby, návrhy i realizované projekty stále budou tvořit kus automobilové historie.
Zdroj: Karel Beránek
Přidejte odpověď